Partnerské vztahy a jejich stíny: Jak v nich mizí naše sebeúcta?

Na naší cestě k sobě a za upřímným sebepoznáním hrají klíčovou roli partnerské vztahy s ostatními lidmi. Zejména ty dlouhodobé, osudové a karmické – tedy ty emočně nejnáročnější vztahové vazby – nás toho mohou o nás samých naučit nejvíce.

Mají totiž jedinečnou schopnost odhalit naše hluboko ukryté vnitřní stíny. Sama jsem si prošla třemi takovými vztahy, které nesly podobné vzorce. Měly mě naučit jediné:

– přijmout se taková, jaká jsem,
– objevit, co je to skutečná sebeúcta,
– a přestat být závislá na pocitech lásky, které ve mně druhý člověk probouzí.

Pokud chybí zdravá sebeúcta, začnou se partnerské vztahy dříve či později hroutit.

Moje nastavení v lásce a to, jak jsem později budovala své partnerské vztahy, bylo silně ovlivněno prostředím, ve kterém jsem vyrůstala. Pocházím z rodiny, kde slova „mám tě rád“ nebo obyčejné objetí neexistovaly. Byl to chladný odchov.

Když jako dítě celý život přemýšlíte, zda vás má vlastní matka ráda, zanechá to na duši hlubokou ránu a sebeúcta klesne na bod mrazu. Celé roky jsem se učila chápat, co to láska vůbec je, a bojovala s otázkou, zda mě může mít vůbec někdo rád.

Postupem času jsem ale pochopila, že moje máma měla sama velmi drsné dětství. Dala mi jednoduše to, čeho v té době byla schopná, a nic jí nevyčítám. Pokud je pravda, že si své rodiče sami vybíráme, vybrala jsem si přesně ty, kteří byli přínosem pro můj duchovní růst a životní lekce.

Když jsem pak sama čekala dceru, slíbila jsem si, že ji zahrnu láskou, která mi chyběla. Tento slib jsem dodržela a dnes máme blízký vztah, plný vzájemné lásky, pochopení a opory.

Momentálně procházím jedním z nejtěžších období svého života. Po deseti letech jsem ztratila člověka, kterého jsem intenzivně a hluboce milovala. Vzhledem k zajímavým synchronicitám jsem přesvědčená, že šlo o vztah typu dvojplamen (twin flame). Tyto intenzivní partnerské vztahy bývají magnetické, hluboké a transformační. Nejvíce jsem se však o sobě nedozvěděla v jeho průběhu, ale až na samém konci.

Pod vlivem starých zranění jsem byla poslední měsíce až roky k partnerovi nespravedlivá a chladná. Hádky, odmítání jeho citů, útěky a zraňování… Dnes se za to hluboce stydím. Moje zraněná sebeúcta, tolik závislá na lásce milované osoby, byla v té době skryta za maskou hrdosti. Nabyla jsem mylného dojmu, že tu pro mě bude navždy, ať udělám cokoliv.

Fatální omyl, který tak často ničí i ty nejpevnější partnerské vztahy. Když mi oznámil, že potkal někoho jiného, z falešné hrdosti jsem ho odmítla s tím, že to mám v sobě uzavřené.

Následující dny však přinesly spalující bolest na hrudi. Dotkla jsem se nejhlubšího bodu své vlastní duše. Veškeré potlačené emoce a bloky se uvolnily. Celých deset let se mi přehrálo jako film a já najednou ucítila čistou, hlubokou lásku k člověku, který právě odcházel. Bylo však už pozdě. Přišla jsem o 5 kilo váhy, což mi popravdě vůbec nevadí, ale ta lekce byla zatraceně tvrdá a bolestivá.

Výzkum v oblasti teorie citové vazby ukazuje, že osoby se strachuplně-vyhýbavým stylem vazby často současně touží po blízkosti i pociťují silný strach z odmítnutí, zranění nebo ztráty kontroly nad vztahem. V důsledku toho mohou v situacích větší intimity reagovat stažením, emočním odstupem nebo obranným chováním, které má snížit vnímané ohrožení. Tyto reakce bývají chápány jako naučené regulační strategie vycházející z raných interpersonálních zkušeností, nikoli jako vědomá snaha partnerovi ublížit (Bartholomew & Horowitz, 1991; Mikulincer & Shaver, 2007).

Přestože je nesmírně těžké zůstat s tímto člověkem v kontaktu, protože mezi námi stále funguje magnetická přitažlivost, jsem vděčná, že do našeho příběhu vstoupil někdo třetí. Stal se pro mě očistcem a katalyzátorem. Díky této krizi jsem pojmenovala své vlastní stíny a poznala svou temnotu.

Pochopila jsem zároveň, že jsem toužila získat zpět do krásné z minulosti, na co se má mysl ve vzpomínkách tolik upínala. Ale ten člověk už tady nebyl. Člověk, který mě měl tolik rád a tolik po mě toužil už byl pryč. Minulost nešla vrátit. A ani by nebylo dobré se do ní vracet. Posunula jsem se a chci po svém boku člověka, který ve mě uvidí to dobré, bez stínů minulosti. A poskytne mi tím šanci milovat vědomějším a zralejším způsobem, s respektem k němu i k sobě.

Zjistila jsem, že moje sebeúcta byla závislá na pocitu být milována, i když jsem sama milovala raněným a zablokovaným způsobem. Už vím, že nenaplňující partnerské vztahy, jejichž změna není možná, je nutné včas a konstruktivně opustit. Nezůstávat a nezraňovat sebe a druhého.

To nejdůležitější poznání, které si z tohoto očistce odnáším – už nikdy nenechám odejít člověka, který mě opravdu miluje a kterému na mně skutečně záleží. NIKDY. Své lásce jsem popřála ze srdce štěstí, klid a mír, protože si to zaslouží.

Já si teď pomalu „lížu rány“, integruji tato těžká poznání a věřím, že mi příští dny přinesou klid, stabilitu a prosté lidské štěstí. A možná i novou lásku, protože ta je v životě nejdůležitější.

Ani v těch nejtěžších životních chvílích nehledejme primárně záchranu zvenčí. Postavme se svým stínům. Snažme se pochopit, jak fungují naše partnerské vztahy a kde se ztrácí naše sebeúcta. Buďme sami sobě průvodcem.