Vyrovnanost po rozchodu: Vnitřní klid nebo strach ze zranitelnosti ve vztahu?

Je vyrovnanost po rozchodu v novém vztahu skutečně hlubokým klidem, který v nás nový partner probouzí nebo je to malinko jinak? Po bouřlivých intenzivních vztazích plných emocí často toužíme po bezpečném klidném přístavu. Vztah plný vášní, magnetismu a 100% citové odevzdanosti přináší divokou řeku emocí. Ta je plná vodopádů a vírů, často nebezpečných a bolestných. Ano, jsem toho názoru, a vlastní zkušenosti mi to jen potvrzují, že velká autentická plně emocionálně i fyzicky prožitá láska jde ruku v ruce s bolestí a velkou zranitelností. A rozhodně nepřináší do duše klid a vyrovnanost.

Často pak můžeme od bývalých partnerů, se kterými nás pojila právě tak intenzivní a hluboká láska, slyšet, že jsou v novém vztahu velice spokojeni. Nový partner jim přináší do duše klid a vyrovnanost. Je to ale opravdu o novém partnerovi? Může mít nějaký člověk trvale takovou moc nad naším vnitřním světem? Není to spíš o vlastním emocionálním nastavení? Neplyne vnitřní klid spíš z pocitu bezpečí plynoucího z kontroly nad vlastní zranitelností a mírou citové investice?

Dlouho jsem nad tímto tématem přemýšlela a zkoumala, jak obrovskou roli v tomto chování hraje strach ze zranitelnosti ve vztahu. Snažila jsem se pochopit, proč lidé, které hluboce milujeme, někdy odcházejí do vztahů, které na první pohled postrádají každodenní hloubku a sdílení. Do vztahů, kde partner často chybí a osobní komunikace je omezená. Přesto v nich zůstávají a zarputile tvrdí, jak moc jsou v nich „vyrovnaní“ a spokojení. A pak mi to konečně docvaklo. Ta největší pravda totiž bývá skryta za tím největším paradoxem.

Když o sobě lidé tvrdí, že jejich vyrovnanost po rozchodu je na absolutním vrcholu, náš zraněný mozek si to automaticky přeloží jako: „Je tam šťastný, naplněný a prožívá osudovou lásku.“ Jenže v psychologii lidského strachu a obranných mechanismů slovo vyrovnanost nemusí nutně znamenat citové naplnění, ale možná jen emocionální otupění. Tento zdánlivý vnitřní klid nepramení z úžasného chování nového partnera. Může vycházet z čiré iluze pocitu vlastního emocionálního bezpečí, kterého tito lidé dosáhli skrze absolutní kontrolu nad svými emocemi, protože je ovládá strach ze zranitelnosti ve vztahu.

Představte si člověka, který má za sebou intenzivní, dlouhodobý a hluboký vztah. Vztah, který byl transformační, plný zrcadlení a silných citů. V takovém vztahu jste před druhým emočně úplně nazí. Každý dotek, každý pohled vás zasahuje do morku kostí. Jste maximálně zranitelní. Nemáte situaci pod kontrolou, protože vaše srdce plně patří tomu druhému. A právě tato obrovská intenzita dokáže unavenou a zraněnou duši k smrti vyděsit.

Pokud má v sobě člověk staré šrámy z minulosti, nastoupí panika a strach ze zranitelnosti ve vztahu, protože se bojí další bolesti a nedokáže takový tlak unést. Bojí se, že v té absolutní zranitelnosti znovu dostane ránu a ztratí kontrolu nad svým životem. A tak udělá radikální krok zpět. Uteče před tou hloubkou a jeho hraná vyrovnanost po rozchodu se stane jeho štítem.

Zranění lidé často nehledají novou osudovou lásku, která by jim zaplavila srdce. Naopak. Často z rozumu utíkají před intenzitou svého vlastního srdce do vztahů, které jsou emočně ploché, předvídatelné a zdánlivě bez rizika. Do bezpečných přístavů, ve kterých chybí strach ze zranitelnosti ve vztahu. Vybírají si partnery, se kterými si lidsky rozumí a vzájemná jiskra často nezažehne oheň nekontrolované vášně.

V těchto bezpečných přístavech se často potkávají lidé zranění, zoufalí, často s nevyřešenou emocionální zátěží z bývalých vztahů. Vzájemně si dávají, co zrovna potřebují a léčí se. A právě tato absence hlubokých, divokých emocí jim dává ten falešný pocit, že vyrovnanost po rozchodu je konečně jejich realitou. Mají pocit, že mají svůj vnitřní svět konečně pod kontrolou a nikdo jim nemůže ublížit. Vyměnili živý pulzující vztah plný výzev, za bezpečný přístav, kde sice nic nebolí, ale kde se také nic opravdového nežije.

Lidská duše se nedá ošidit donekonečna. Touží lásku prožívat naplno, cítit ji všemi smysly a probouzet ji v každé buňce fyzického těla. Člověk nemůže dlouhodobé žít v emocionálním vakuu a tlumit svou přirozenost, aniž by nezačal vnitřně chřadnout. Když odpíráte život svému srdci a schováváte se před člověkem, ke kterému vás to podvědomě táhne, potlačená energie si vždycky najde cestu. Životní síla mizí. Vnitřní napětí a hluboký zmatek narůstá vždy, když na vteřinu spadne maska sebekontroly.

Někdy se pak může stát, že tito zranění lidé s přetrvávající citovou vazbou na bývalého partnera, jej začnou opět pravidelně vyhledávat. Začnou honit to, čeho se k smrti bojí, ovšem s pocitem bezpečí nového partnerství v zádech, kterého se nechtějí vzdát. To může být samozřejmě velice zraňující pro bývalé partnery, kteří jsou stále citově zainteresováni. Tito musí být schopni nastavit a udržet jasné pevné hranice nebo jednoduše odejít…

„Současná psychologie by podobnou vyrovnanost interpretovala opatrně: u části lidí může jít o skutečné zklidnění, u části však spíše o emoční odstup a ochranu před zranitelností. Teorie citové vazby popisuje, že vyhýbavé strategie často vedou k potlačení citové intenzity, omezení blízkosti a preferenci vztahů, v nichž je menší riziko emočního ohrožení. Takový klid proto nemusí být důkazem hluboké citové spokojenosti, ale může odrážet snahu udržet kontrolu nad vlastním prožíváním.“

„Pokud člověk po intenzivním a zranitelném vztahu vstoupí do emočně méně náročného uspořádání a sám popisuje svůj stav jako vyrovnanost, může tento klid odrážet nejen skutečné zklidnění, ale také obranný odstup, snahu udržet kontrolu nad emocemi a minimalizovat riziko dalšího zranění.“

„Cítím se konečně vyrovnaný“, může klidně znamenat, že si člověk zvolil bezpečnější vztahové uspořádání s menší intenzitou a menším rizikem bolesti. To je v souladu s tím, co psychologie popisuje u vyhýbavých strategií: člověk může omezit blízkost, potlačit intenzivní emoce a subjektivně to prožívat jako úlevu nebo klid, protože ho to chrání před znovuotevřením starého“

Ano, přesně tak. Rozum nad srdcem nemá šanci z dlouhodobého hlediska vyhrát. A pokud ano, pak za cenu sebezapření a umrtvení toho živého a krásného uvnitř nás. Ano, velká láska hodně bolí. Doprovází jí emoce jako strach, úzkost, žárlivost. Býváme přecitlivělí a reagujeme neklidně i v prostých každodenních situacích. Tolik nám záleží na tom, aby nás milovaný partner viděl v tom nejlepším světle, až se mu nakonec odhalíme v tom nejhorším. Někdy své partnery nevědomky zraňujeme, protože věříme, že nám to skrz tu velkou lásku odpustí. Často si na milujících partnerech léčíme vlastní traumata a zranění.

Můžeme si rozumem zvolit vztah, ve kterém udržíme své emoce pod kontrolou a partner nás tolik nezraní. Vztah bez spalující vášně a touhy, ve kterém nám bude stačit mít prostě rád. Nemusíme nutně milovat. Důležité pro nás bude vzájemné porozumění a blízkost bez vztahových dramat. I takový vztah nás může činit šťastnými. Záleží na nastavení každého z nás. Někdo potřebuje milovat celým svým srdcem, duší i tělem a nic jiného neodkáže přijmout. Potřebuje cítit naprosté splynutí. Jiný zvolí bezpečí a odevzdá se laskavému přátelství dvou vedle sebe klidně žijících bytostí.

Důležité je udržet si svou sebeúctu a svůj klid. Ten opravdový, který nepochází z potlačování citů, ale z čistého, svobodného a autentického srdce.

A jak to máte vy? Žijete lásku naplno se vším co k ní patří nebo volíte klid a bezpečí? Napište mi to do komentářů😊